Po vynikající fošně „Prey On Life“ jsou tu zas! Rozpuk emocí tkaný kytarovými vlnkami s pečlivou ostrou perokresbou uvřískaného vokálu se vrací. Naplní očekávání? Bude to lepší než minulá deska, která se jednoznačně dotkla emo-coreového Olympu? Překonají Švédi, u nichž drhne podlahu Jesper Liveröd, někdejší baskytarista grindové veličiny NASUM, v minulosti setsakra vysoko nastavenou laťku? To byly otázky, které se mi honily hlavou, než jsem si novinku poprvé pustil. A hned po prvním poslechu jsem mohl říci, že „Origo“ je skvělou deskou, nicméně za božským předchůdcem o jednu koňskou délku zaostává. Emo-coreový uragán i tak duje s patřičnou vervou a nenechává za sebou kámen na kameni.

Celé album je trochu chladnější než minulé, osobně mi chybí ve zvuku dominance melodických linek Jesperovy baskytary, která dělala zvuk „Prey On Life“ o poznání zajímavějším. Novým přírůstkem jsou čisté melodické vokály, které tu a tam dobarvují jednotlivé písničky Engindownovskou depkou, jakožto i klávesové plochy zvedající se se sporadickou četností v pozadí jednotlivých skladeb. Opět tu najdeme to, v čem jsou BURST naprosto jedineční, a sice souhru nadupané rytmiky, vyschýzovaných kytarových motivů a hysterického řvaní vokalisty Linuse Jägerskoga s geniálním povlakem plačtivého maniakálního afektu, kterým míří jak do hutných kytarových monumentů, tak i do krystalických náladových vybrnkávaček. Celým CD protéká dosti podobný feeling, takže jednotlivé skladby působí neuvěřitelně kompaktně, a přeci se nedá říci, že jsou si nějak nezdravě podobné. Není zde silných a slabých kusů, všechny jsou vzácně vyvážené a žádný výrazně nepřevyšuje ostatní. Nechybí ani akustické plochy prosekávané narvanými rify, nad nimiž sténá Linusův sytý křik hojně podpořený studiovou prací. Třešničkami na dortu pak jsou vrstvené melodické nápěvky nebo atmosférická intermezza plná volně rozlévajících se kytarových kudrlinek.

I přes přednosti se musím přiznat, že minulé album mě dostalo víc, respektive hlouběji, přestože je „Origo“ nesporně po řemeslné stránce propracovanější. Máme co dělat s velmi silným materiálem, který nepostrádá proaranžovanost, preciznost ani silný emotivní náboj. Z celé plejády skladeb výrazněji vybočuje snad jen instrumentářka „It Comes Into View“, která dýchá téměř filmovo-scénickou hudební tvorbou, ale i ta jakoby částečně prosakovala do celého alba a některé své fragmenty propůjčovala jiným skladbám, které o podobné motivy nemají nouzi. Celkově vzato jde o skvělé a osobité emo-coreové album prosycené depresivní zvukomalebností, údernou rytmikou i srdcervoucí něhou. Po tom co tajemná zvonkohra odpálí celé album, se budete cítit jako na šíleném kolotoči, ze kterého se Vám bude točit hlava a přece nebudete chtít slézt, neboť vaše uši budou zaplaveny opojným zvukovým masochismem, disponujícím mocným hypnotickým kouzlem. V rámci emo-coreové scény unikátní formace s náladovými plochami a zajímavou barvou vokálu táhnoucí svoji kárku po ne tak zcela vyježděných kolejích.